po opravdu dlouhé době vám sem zase píšu, tentokrát už jako vysokoškolačka. Ano, čtete správně. Dostala jsem se na svou vysněnou školu. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že já, obyčejná holka, o které tolik lidí pochybovalo, měla to štěstí. Ano, štěstí, osud, říkejte si tomu, jak chcete… ale díky tomu jsem zase o krok blíž ke svému snu a práci, která mě baví.
Jak to všechno začalo? Bylo to už někdy v tercii nebo kvartě na gymplu, kdy každý už začíná tak nějak přemýšlet o tom, co by chtěl dělat. Uvědomila jsem si, že to jediné, co mě opravdu na střední baví, a co mi také bude k něčemu do života (protože to nezapomenu hned druhý den po testu) jsou jazyky. Když jsem ale v těch čtrnácti letech přišla domů s tím, že chci na fildu na překladatelství, nikdo mi nevěřil, že mi to vydrží. Chápete, já, Blíženec, přelétavý člověk, který stále střídá zájmy a každý měsíc přijde s něčím novým.
Jenže, kupodivu, tohle mi vydrželo. Za nějakou dobu si na to lidi už zvykli, byla jsem pro všechny celou střední „ta němčinářka“, za kterou chodili s úkoly, ale za zády si pořád mysleli svoje. Stále jsem od všech kolem mě poslouchala názory typu: „A co s tím budeš dělat?“, „Humanitní obory nemají budoucnost, přece nechceš skončit na pracáku.“ nebo „Na tu fildu se stejně nedostaneš, nakonec skončíš na peďáku…“ No a co? I kdyby, co je na tom horšího než jakákoli jiná vysoká?
Bylo mi to najednou hrozně líto. Copak člověk nemá právo dělat v životě, co ho baví?Musíte být geniální v matice, fyzice nebo chemii, abyste mohli něčeho dosáhnout? Bohužel, dnešní svět a většina středních to má tak nastavené. Jdete na medicínu, chemii nebo ČVUT a hned jste pro všechny chytrý člověk s budoucností, který se dobře uplatní. Baví vás jazyky nebo humanitní vědy? Jste jen ta, co na nic lepšího nemá a jednou skončí na pracáku. Nikoho už nezajímá, že ti nejlepší matikáři (fakt nic proti nim, obdivuju je) často nenapíšou ani jeden diktát. Chci říct, každý je na něco jiného a má právo studovat, co ho baví a dělat, co chce… život máme přece jen jeden a upřímně, studovat na vejšce je o velké trpělivosti a píli a bez toho nadšení to vydrží málokdo.
Já si tehdy řekla, že se nevzdám. Prostě půjdu za svým snem a nenechám se přesvědčit davem, oni můj život přece žít nebudou. A tak jsem šla k přijímačkám. Brali opravdu málo lidí a slýchala jsem, že můj obor není z těch, kam se lidi dostávají na poprvé… Tolik jsem si přála, aby mě vzali, ale už jsem tomu přestávala věřit. Jsou přece daleko lepší lidi, lidi, kteří tam mají známosti, jsou bohatí, rodilí mluvčí, atd … tak proč by měli vzít zrovna mě? Jedinou moji oporou byla moje třídní, která mi vždy ve všem věřila a podporovala mě. Jednou řekla: „Ty se přece dostaneš všude, kam budeš chtít.“ To přimělo mě, člověka s věčně nízkým sebevědomím, abych si alespoň trochu věřila… Moc mi pomohla a stále pomáhá, vždycky tu pro mě byla. Nechtěla jsem ji zklamat. Ani sebe.
A světe div se, oni mě vzali!
Proč vám to tady vlastně píšu? Jen bych chtěla říct, že od té doby věřím, že když si něco moc přejete, celým srdcem, tak je velká pravděpodobnost, že se vám to splní. Možná to nebude hned a povede k tomu ještě dlouhá cesta, ale nesmíte přestat věřit. Nehleďte na ostatní, běžte za tím, co chcete vy, ať už je to cokoliv. A podporujte ostatní v jejich snech. Nejhorší moment v životě je, když ztratíte naději, cíle, víru… Možná si teď říkáte, že je něco nemožné, ale za pár let se to může stát skutečností. Záleží jen a jen na vás a jak se k tomu postavíte. Buďte silní, protože nikdy nevíte, pro koho dalšího se můžete stát inspirací, komu dalšímu můžete pomoct v jeho životní cestě.
V životě by mě nenapadlo, že zrovna mně se to podaří. Studuju, co mě baví a už mám za sebou (skoro) první semestr. Sice všechno není tak dokonalé, jak jsem si tehdy představovala, občas mám chvíle, kdy se mi po tom našem maloměstském gymplu fakt hrozně stýská… Ale mám kolem sebe skvělé lidi a jsem zase kousek blíž k vysněné budoucnosti.
Kdo mě zná, ví, že každý rok jezdíme pravidelně na dovolenou do Řecka. Letos jsme si ale s mamkou řekly: „Proč nezkusit něco nového?“ Dívaly jsme se po nějakých cenově přijatelných letenkách a hurá – Palma de Mallorca na červenec, z Mnichova. Řekly jsme si, proč ne, aspoň si přitom uděláme zastávku v Německu. A bylo rozhodnuto. Během jara jsme si zamluvily hotely a mohlo se vyrazit.
Přemýšlela jsem, jak začít tento článek. Kam jsem to vlastně zmizela? Ani nevím.
Stalo se toho celkem dost a před prázdninami jsem neměla čas ani chuť psát články o mém životě, který měl tou dobou jedinou náplň – učení a dohánění látky. Když jsem si přece jenom našla volnou chvilku, šla jsem si raději odpočinout na vycházku do přírody.
Přemýšlela jsem, proč se všichni snaží za každou cenu jít s davem. Proč každý, kdo se nějakým způsobem odlišuje, je podle většiny lidí „divný“? Vždyť každý jsme originál, máme vlastní hlavu, vlastní myšlenky a právo na svůj názor …
Jaro je tady a s ním i plno nových zážitků. Abych vám to objasnila, v tomto týdnu k nám přijeli ruští studenti z naší partnerské školy v Jaroslavli. Žili u nás v rodinách a asi ve dvou hotelích ve městě. Měli naplánovaný na celý týden program, kterého se mohli zúčastnit i studenti, kteří je ubytovávali a kterým se chtělo pomoct s organizací.
Už dlouho před jejich příjezdem probíhaly přípravy, všechno se muselo zorganizovat a domluvit, až v neděli večer nadešel den jejich příjezdu.
Na cestě byli celkem dva dny a dvě noci. Jeli autobusem přes Bělorusko, kde přenocovali, protože v Rusku i Bělorusku platí zákaz převážet děti bez rodičů autobusem v noci. (Taky jsem nepochopila smysl toho zákazu, nechápou to dokonce ani oni.) V neděli večer jsme na ně už netrpělivě čekali na parkovišti. Byla zima a pršelo a měli sice „trochu“ zpoždění, ale vše proběhlo v pořádku a odvedli jsme si je domů. U mě bydlela kamarádka J., se kterou se znám už třetím rokem.
Pondělí
Náš program začal uvítací „besídkou“ ve škole. Připravili jsme občerstvení – zákusky, čaj… a malé pozornosti na uvítanou. Oni měli prezentaci o své škole a my zase o naší. Provedli jsme je po chodbách našeho dobře známého gymnázia, ukázali jim třídy a výuku. Nejvtipnější jim překvapivě přišla naše učebnice ruštiny. 😀
Potom jsme se vydali autobusem ještě do jedné školy, základky v našem okolí, kde se vyučuje ruština. Tam nás přivítala paní ředitelka a místní ruštinářka, provedli nás po škole, a pak nás čekalo setkání se studenty, kdy jsme se rozdělili do rusko- českých skupinek a povídali si s dětmi ze základky. My gympláci jsme pomáhali a překládali, co bylo potřeba. Seděla jsem se svou třídní E. – nejlepší ruštinářkou na světě, J. a dvěma milýma šikovnýma deváťačkama.
Po obědě jsme jeli do nákupního centra Černý most, kde si každý přišel na své a většina našich ruských přátel utratila velkou část svého kapesného. Nakonec jsme s J. skončily v Ovocném baru, kam nejprve vůbec nechtěla jít, protože si myslela, že „Ovocný“ je od slova „Ovošči“ neboli zelenina… aneb ať žijou česko-ruská homonyma 😀
Ještě bych zmínila jednu vtipnou historku z tohoto dne. Kamarádka N. si koupila česko-řecký slovník a přinesla nám ho ukázat s tím, že se chce učit česky.
My: „A proč česko-řecký?“
N: „Ruský neměli, jen česko-polský/řecký.“
My: „A proč sis nekoupila česko-polský?“
N: „No.. on byl oranžový a já mám radši modrou.“
Úterý
Protože s naší ruskou skupinkou přijel i jejich sbor, konal se dopoledne v místním kostele jejich koncert. Byl to opravdu zážitek, nádherná atmosféra, písně, ruština …
Na odpoledne byl naplánovaný výlet na Karlštejn. Možná jsem procestovala mnoho koutů světa, včetně Ameriky, ale trochu se stydím, že nejznámější místa své země jsem ještě neviděla. Na Karlštejně jsem byla poprvé a jsem moc vděčná za to, že jsem se tam mohla podívat, přestože nám počasí moc nepřálo. Byla hrozná zima, foukal vítr a na prohlídku jsme museli čekat venku, kde jsme hledali místo, kam se před tím nečasem schovat. Na hradě jsme se také moc neohřáli a bylo docela těžké vnímat v té zimě výklad, navíc v ruštině. Přesto se mi Karlštejn moc líbil a ráda bych se tam někdy vrátila v létě.
Processed with VSCO with c1 preset
Processed with VSCO with c1 preset
Zpáteční cesta byla trochu zdlouhavá, protože díky ruské rychlosti a spolehlivosti jejich učitelek (čekali jsme na ně asi 1,5 hodiny) a taky šikovným ruským pánům řidičům jsme se vrátili opravdu pozdě.
Středa
Ve středu jsme podnikli výlet na zámek Kačina, což bylo přáním ruských vedoucích. Zámek se mi moc líbil, i když mi to tam připadalo takové prázdné, bez života… ale to bude asi tím, že jsme tam byli mimo sezónu. Navíc, Kačina je letní sídlo, tak i to tomu odpovídá. Samozřejmě jsme zase ráno vyjeli s „menším“ zpožděním 40 minut, protože nám půlka lidí prostě nedorazila ze snídaně a jejich učitelku ani nenapadlo jim třeba zavolat.. ale vše jsme naštěstí dohnali a po prohlídce zámku si pochutnali na dobrém obědě.
Processed with VSCO with f2 preset
Odpoledne jsme navštívili Kostnici v Sedlci a Kutnou Horu. Rusové nakupovali pytle suvenýrů a my Češi jsme jen kroutili hlavou, za jaké blbosti jsou schopni dát peníze. Na těchto místech jsem již několikrát byla se školou, tak to pro mě nebylo nic nového. Moje kamarádka J. stále hledala obchody s oblečením, ale bohužel jsme našly jen důchodcovskou módu a Vietnamce.
Processed with VSCO with f2 preset
Po večeři jsme se tedy rozhodly s J., že pojedeme na nákupy do nedalekého obchodního centra. Postupně se k nám přidaly další holky, takže jsem celkem vezla 5 Rusek. Holky nakupovaly a já na ně čekala a usínala v kavárně.
Čtvrtek
Čtvrtek byl jedním z nejnáročnějšách dnů celé česko-ruské tour. Jeli jsme totiž do Karlových Varů. Po třech dnech už byli někteří unavení, ale přesto jsme se těšili a moc. Opět jsme ráno měli menší zpoždění, ale na ruskou rychlost si člověk už musí zvyknout. Další zdržení bylo díky pánům řidičům, kteří si nastavili navigaci přes centrum Prahy, a pak když tudy projížděli se divili, že je v centru zácpa. No, co nadělat. Do Varů jsme dojeli přesně na oběd, kde přišlo další čekání, protože se jim v restauraci rozbila fritéza. Naštěstí jsme my měli svíčkovou. Po obědě se Rusové vydali po skupinkách do termálu a já se spolužačkou a N., která se nechtěla koupat jsme si udělaly menší prohlídku města. Došly jsme až k hotelu Pupp, ruskému konzulátu a pravoslavnému chrámu Petra a Pavla. Prohlédly jsme si místní obchody, trhy, ochutnaly vodu z pramene a předstíraly, že jsme Rusky, abychom do města zapadly. 😀 Smály jsme se ruským nápisům a N. umírala u cedule „Exkurze s Igorem“. Na místě srazu jsme se pak stále míchali s jinými ruskými skupinkami (což bylo někdy dost vtipné :D), ale nakonec jsme nikoho neztratili a bezpečně v plném počtu došli až k autobusu.
Processed with VSCO with c1 preset
Processed with VSCO with c1 preset
Večer po příjezdu byl trochu problém, protože za prvé jsme přijeli o hodinu dřív, než se předpokládalo (pan řidič se poučil a tentokrát do centra nezajížděl), za druhé jejich učitelka jim dala rozchod a řekla, ať přijdou na večeři až za tu hodinu. My s J. jsme nechtěly čekat a přidaly se k nám další holky. Šly jsme do restaurace a tam nám řekli, že večeři jim dají, až jich tam bude většina. Byli tam asi 4 ze 40 a zavolat si nemohli. Aby toho nebylo málo, měla jsem vybitý mobil a nemohla volat hostitelským rodinám, kdy si pro ně mají přijet. Nakonec ale všechny spolužačky dorazily a všechno jsme zvládly.
Pátek
Pátek byl posledním dnem jejich pobytu v ČR a zároveň spojen s výletem do Prahy. Na tento den jsem se těšila nejvíc, protože s námi jela moje dobrá kamarádka K., která mimochodem zná i J.
Ráno jsme naložili kufry a vyrazili směr Praha. Kufr jsme nemohli pomalu snést ani ze schodů, protože J. si tu nakoupila snad 10 piv pro tatínka. 😀 Celou cestu jsme s K. a J. povídaly rusky i česky. V Praze jsme pak dojeli k Hradu, kde měli prohlídku Katedrály sv. Víta a Baziliky sv. Jiří. Toto všechno už moc dobře známe, tak jsme se s K. rozhodly mezitím zajít na skleničku… ale znáte to, maloměšťáci v Praze… Podařilo se nám objevit tak drahou restauraci, že jsme se poté, co nám servírka přinesla nabídku s cenami, raději nenápadně vytratily. Další restaurace, kterou jsme vybraly, byla naneštěstí zavřená. Až na třetí pokus jsme měly štěstí a daly si alespoň polívku a něco sladkého. Čekaly jsme pěkně dlouho, ale už jsme byli zvyklí… asi po dvou hodinách mi konečně E. zavolala, že jdou dolů z Hradu na oběd.
Processed with VSCO with c1 preset
Po obědě jsme se s J. vydaly do Palladia a K. se jela učit na přijímačky, s tím, že se k nám za pár hodinek připojí. Nakonec jsme sháněly pro J. air maxy, za které utratila zbytek českých peněz.
Pak už nezbývalo nic jiného, než je doprovodit na nádraží (měly jsme pokyny od E.) a potom k autobusu. Naštěstí jsme nikoho cestou neztratili a z půlhodinovým zpožděním došli na místo. Tam jsme se s pláčem rozloučili a slíbili si, že se uvidíme za měsíc (já), ostatní za rok.
Odjeli a najednou tu je tak smutno. Už teď mi chybí… i přesto, že jsme na ně a jejich dochvilnost stále nadávali… prostě jiný kraj, jiné zvyky, jiná mentalita. Nemůžu se ale dočkat dubna, až pojedu já tam.
Tyto výměny jsou jedna z nejlepších věcí, co mě na naší škole potkala. Poznala jsem díky tomu hodně skvělých lidí a jsem za ně vděčná. Naučila se plno nových věcí. Na učení jazyků je to asi to nejlepší, co může být.. najít si kamarády a mluvit, nebát se… Za ten týden jsem se naučila slovíček jako nikdy a přitom zažila spoustu legrace a zážitků.
Děkuji moc všem, nejvíc asi E., které dalo ohromnou práci toto celé zorganizovat… stálo to hromady mailů, hovorů, úsilí a trpělivosti… ale doufám, že si to tu užili a že se jim u nás líbilo.
Ráda bych se s Vámi podělila o kousek ze svého současného života a plánů.
Letos jsem v septimě, neboli ve třeťáku na osmiletém gymnáziu. Starší kamarádi mě děsí, že to nejhorší období teprve přijde, ale podle mě je třeťák zatím nejtěžší rok. Ono je to vidět i v přístupu lidí, jako by si všichni najednou začali uvědomovat, že se blíží maturita. Třeba někteří spolužáci, které jsem snad nikdy neviděla se něco učit, teď chodí po škole se sešitem a opakují si latinské názvy z biologie, přestože v ten den ji ani nemáme. Také není dne, aby nám někdo maturitu nepřipomenul a nezačal o tom mluvit. Nebo aby spolužáci nemluvili o tom, kam kdo chce na vysokou, kde bude bydlet a tak dále, přestože názory některých se mění jako aprílové počasí.
V sobotu jsem byla na dalším dni otevřených dveří na Filozofické fakultě UK. Moc bych tam chtěla studovat jazyky, ale vím, že cesta k úspěchu bude ještě hodně těžká. Letos omezili přijímačky pouze na písemný test – tedy přesněji řečeno dva testy- jeden z jazyka a reálií a druhý z češtiny. Neměl by to být problém, protože z těch předmětů budu i maturovat, ale v těch přijímacích testech jsou občas otázky, které by nevěděl ani vysokoškolák a některé jsou zase příliš subjektivní.
Každopádně, vím, že bych se měla začít připravovat a zlepšovat, což je ale prakticky nemožné, když si chcete udržet dobré známky ve škole. Každý učitel totiž u nás prosazuje pouze svůj předmět a nezajímá ho, že už předem víte, že např. chemie je pro vás ztrátou času, který byste mohli místo toho využít třeba čtením povinné četby k přijímačkám. Myslím že to tak má většina gympláků… Učíte se a učíte, a pak zjistíte, že v praxi neumíte nic a většinu jste toho stejně zapomněli. To je asi to jediné, co mi na naší škole vadí, ale vím, že to tak bude všude, i na vysoké.
Co na ní naopak miluju jsou výměny s ruskou školou. Tím se dostávám k dalším mým nadcházejícím aktivitám v tomto roce. Ani nevím, jak dlouho už to trvá, co máme partnerskou školu v Rusku. Vím, většina lidí včetně spolužáků si řekne „Panebože, proč zrovna tam? Proč ne někde na západě?“ Ale já jsem šťasná i za ně a myslím, že ve většině případů jsou Rusové i milejší a přátelštější, než některé namyšlené západní národy. Každý rok, většinou na jaře k nám přijedou na týden studenti z naší partnerské školy, bydlí v rodinách nebo místním školním hotelu a mají tu program. Celý týden s nimi jezdíme na výlety po Česku a vždycky je to hrozně fajn.
Nebyla by to ale výměna, kdybychom nenavštěvovali my je. Předloni jsme proto měli možnost s pár dalšími lidmi do Ruska vyjet. Při naší cestě jsme si udělali výlet i do Moskvy a Petrohradu a musím říct, že to byl jeden z největších zážitků v mém životě. Nejen díky atmosféře, krásám této země, ale také díky všem skvělým lidem, se kterými jsem cestovala a které jsem tam mohla poznat.
Letos se tam chystáme znovu, ale tentokrát na studentskou konferenci. Je to něco jako u nás SOČ (středoškolská odborná činnost). Prostě píšete odbornou práci na nějaké téma, a pak to tam obhajujete před porotou. To je další věc, která mě teď zaměstnává. Psaní práce. Upřímně, v životě jsem žádnou odbornou práci nepsala a je to dost znát. Trávím nad tím poslední dobou většinu svého volného času. Neustálé vyhledávání informací, zdrojů, sepisování, tabulky… pak nám to zkontroluje náš ředitel a zase opravování, dohledávání, a tak pořád dokola. K tomu ještě hodnocení asi 600 dotazníků. Je dobré, že si tohle všechno můžeme vyzkoušet, protože do budoucna na vysoké se nám to bude hodit při psaní seminárních prací, ale na druhou stranu to zabije spousty času. A to ještě nemluvím o překladu a obhajobě. Docela se toho začínám děsit, ale na druhou stranu se jako správná cestovatelka šíleně těším na nové zážitky a až zase uvidím své ruské kamarády.
Naše česko-ruská parta 🙂
Toto je můj studentský život ve zkratce, zkrátka, do školy je stále co dělat a příští rok bude ještě víc. Kromě toho všeho chci letos ještě stihnout udělat řidičák, abych to neodkládala donekonečna, tak uvidíme.
Toť pro dnešek vše. Jak jste na tom se studiem vy?
Chtěla bych vám všem popřát krásný nový rok 2016, hodně zdraví a štěstí, ať se vám splní všechny vaše sny. Nezapomeňte, že i ta přání, která se zdají být nereálná se mohou splnit, pokud si to budeme přát. Jděte za svými sny, je to ta nejlepší cesta.
Moje předsevzetí na 2015 se splnila, splnily se mi sny, o kterých jsem nikdy v životě nedoufala. Procestovala jsem nejen kousek Evropy, ale splnil se mi i můj dětský sen, ve který jsem nikdy nedoufala a měla jsem možnost poznat Ameriku.
Přesto to byl jeden z nejsmutnějších roků. Jsou bohužel i věci, které už vrátit nejdou.. važte si prosím všeho, co máte, maličkostí, svých blízkých, rodiny, přátel … nikdy nevíte, co se stane a budete litovat, že jste neudělali něco podstatného.
Ale zpátky k cestování. Ráda bych se vám tu pochlubila tím malým kouskem světa, který jsem letos mohla prozkoumat. Moc to pro mě znamená. Děkuju všem, díky kterým jsem mohla něco takového zažít, jste skvělí. :)))
Ahoj všichni! Mám tu pro vás zase jeden z mých cestovatelských zážitků. V září jsme s mamkou a naší známou navštívily na 3 dny Milán. Byl to vlastně dárek k mamčiným narozkám, obě milujeme Itálii (a hlavně italskou kuchyni a kafe). Jelikož se letos v Miláně konala celosvětová výstava EXPO, spojily jsme výlet i s večerní návštěvou výstavy. V Miláně jsem byla podruhé.
V pátek ráno jsme odletěly z Prahy do Milána, ubytovaly se v hotelu nedaleko centra a vyrazili na EXPO. Každý zúčastnéný stát zde měl svůj pavilon, včetně Česka. Nejprve jsme navštívili pavilon USA, potom Slovensko, Rusko a Anglii. V každém z nich bylo něco, co stojí za vidění. Mrzí mě, že jsme toho nestihly víc, ale myslím, že na to by byl potřeba minimálně týden. Téma výstavy bylo „Jídlo budoucnosti,“ tedy celá atmosféra se nesla v duchu kolem potravin, typických pro danou zemi a historie stravování.
Ruská tradiční jídla
Druhý den jsme se vydaly do centra města. Asi nejdůležitější náměstí v Miláně je „Piazza del Duomo“ s dominantním Dómem, který jsme také navštívily. Pak je tu samozřejmě opera La Scala, módní pasáž Viktoria Emanuela a mnoho dalších obchodů s módou. Ráj na zemi, až na ty ceny. Proto jsme se odpoledne vydaly metrem na nákupy do obchodního centra, kde byly ceny o něco přijatelnější.
Miluju snídaně! ♥
La Scala
Večer jsme strávily opět na EXPO. Tentokrát jsme měly určitý cíl – náš pavilon. Myslím, že jsme si jako stát ostudu rozhodně neudělali. Nejvíc se mi líbila expozice s názvem „Laboratoř ticha“, která představovala ukázku českého lesa se studánkou.
Česko vede!Český les, pro představu :))
Poslední den jsme strávily opět v centru. Bohužel začalo pršet, tak jsme už nic moc nestihly, jen projít hodně obchodů. Překvapilo mě, že jsem tam objevila i mou oblíbenou Victoria’s Secret. V poledne jsme si došly na poslední, pravý italský oběd. Máme tam takovou oblíbenou restauraci, kde dělají nejlepší foccaciu. Prostě italské jídlo je top!
Moje „malá“ závislost
Po obědě jsme se vrátily na hotel, dobalily poslední věci a vydaly se směr letiště. Tam jsme si ještě nějakou hodinku navíc počkaly, kvůli zpoždění nějakého letadla, ale nakonec jsme v pořádku přiletěly domů.
Určitě všem doporučuju navštívit Milán a užít si tady tu správnou italskou atmosféru, dobré jídlo, památky, obchody… Je toho tam hodně k vidění. 🙂
Asi jste si všimli, že pořád měním vzhled blogu, tak abych to vysvětlila – potřebuju stále změny, pořád se mi něco nelíbí. Ale tohle už je snad konečná verze a takhle to už zůstane.)
Jinak u mně není nic moc nového, stále jsem zaměstnaná něčím doma nebo ve škole. Minulý víkend jsem strávila v Praze. Byla jsem na dni otevřených dveří své budoucí VŠ. Sice jsem teprve ve třeťáku, ale maturita a přijímačky se už šíleně blíží, tak jsem to tam chtěla tak nějak okouknout. První pocity byly super, lidi moc milí a sympatičtí, líbí se mi tam. Tak teď ještě udělat za rok ty přijímačky, nejlépe na obor, který chci. ))
No řekněte, že je to nejkrásnější výhled ze školy, jaký můžete mít? 😊
Na jednu stranu vím, že se tam hrozně těším, ale na tu druhou vůbec nejsem (a pochybuju, že za rok budu) připravená odejít. Jsem na osmiletém gymplu a 8 let na jedné škole, to je fakt už něco. Vím, že někdo je na základce 9 let, ale tady to je prostě už něco víc.. Když si to vezmete, většinu spolužáků znám už od školky nebo od základky. Prakticky jsem s těma lidma vyrůstala, ať už jsou to spolužáci nebo učitelé. Za ty roky jsme si na sebe všichni zvykli a vím, není to vždycky ideální, nemám tu ani nejlepší kamarády… ale je to domov, místo kam patřím a bude mi asi dlouho trvat, než si zvyknu úplně někde jinde. No co, změna je život, nic s tím nenaděláme.
Tu písničku jsem prostě nemohla nesdílet. Mám Adele hrozně moc ráda a je skvělé, že je zase zpátky. Dokonalost!
Nedávno jsme si s kamarádkami říkaly, jak se doba hrozně změnila od té, ve které jsme vyrůstaly a jak jsme rády, že na tom jsme tak jak jsme. Nevím, jestli je to moderní dobou, nevšímavými rodiči nebo je problém ještě někde jinde, ale když vidím některé dnešní děti, je mi z toho nanic…
Když jsem byla malá já, nebylo běžné mít mobil ani počítač. Když se začínaly mobily rozjíždět, byly to takové ty obyčejné, pouze k volání, sms a maximálně nějaká jednoduchá hra. Jedna spolužačka, která měla tatínka pilota od něho dostala úplně první iPhone, ale byla jediná široko daleko.. A teď? Jdu kolem základky, všechny děti na mobilech a prohlížejí si facebookové profily. Já v jejich věku netušila, že nějaký fb existuje. Hráli jsme si tam honičku nebo na babu a vesele čekali na rodiče.
Některé děti opravdu tráví většinu času na svém profilu a píší všem, jak je život hnusný, jak je nikdo nemá rád, mají hroznou rodinu atd. Přitom mají (z vlastních zkušeností vím) často skvělou rodinu, rodiče jim koupí, co jim na očích vidí a běda když ne.. děcko začne zase fňukat, jak jsou na něj všichni zlí a že život nemá cenu. Neumí si ničeho vážit. Neumí se učit. Nemá kamarády, kromě těch „internetových“, kteří mají podobný problém jako on.
Kdysi jsme do této internetové komunity patřily taky, ale nikdy jsme se nechovaly takto. Jen jsme si večer psaly s kamarádkami na chatu stránky jedné holky o úplně normálních tématech k našemu věku, a to nám bylo už 14. Já byla v té době v opravdu těžké situaci, ale nikdy by mě nenapadlo psát někomu takové věci. A ty děcka teď..? Nic jim není trapné.
Je mi z toho do breku. Říkám si, kam ten svět spěje, kde je chyba? V nás? V okolí? V jejich rodičích? Ale ze všeho nejvíc jsem ráda, že jsem vyrůstala tam, kde jsem vyrůstala a v 11 letech byla mou největší starostí škola a pes. Že jsme přišli domů, učili se, pomáhali rodičům a vážili si jich, povídali si s kamarády a nebyl čas na žádné litování se a sebepoškozování.
annyatravels.wordpress.com 