Za sny.

27540063_1313810025385984_5232228137848018117_n

Zdravím všechny,

po opravdu dlouhé době vám sem zase píšu, tentokrát už jako vysokoškolačka. Ano, čtete správně. Dostala jsem se na svou vysněnou školu. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že já, obyčejná holka, o které tolik lidí pochybovalo, měla to štěstí. Ano, štěstí, osud, říkejte si tomu, jak chcete… ale díky tomu jsem zase o krok blíž ke svému snu a práci, která mě baví.

Jak to všechno začalo? Bylo to už někdy v tercii nebo kvartě na gymplu, kdy každý už začíná tak nějak přemýšlet o tom, co by chtěl dělat. Uvědomila jsem si, že to jediné, co mě opravdu na střední baví, a co mi také bude k něčemu do života (protože to nezapomenu hned druhý den po testu) jsou jazyky. Když jsem ale v těch čtrnácti letech přišla domů s tím, že chci na fildu na překladatelství, nikdo mi nevěřil, že mi to vydrží. Chápete, já, Blíženec, přelétavý člověk, který stále střídá zájmy a každý měsíc přijde s něčím novým.

Jenže, kupodivu, tohle mi vydrželo. Za nějakou dobu si na to lidi už zvykli, byla jsem pro všechny celou střední „ta němčinářka“, za kterou chodili s úkoly, ale za zády si pořád mysleli svoje. Stále jsem od všech kolem mě poslouchala názory typu: „A co s tím budeš dělat?“, „Humanitní obory nemají budoucnost, přece nechceš skončit na pracáku.“ nebo „Na tu fildu se stejně nedostaneš, nakonec skončíš na peďáku…“ No a co? I kdyby, co je na tom horšího než jakákoli jiná vysoká?

Bylo mi to najednou hrozně líto. Copak člověk nemá právo dělat v životě, co ho baví? Musíte být geniální v matice, fyzice nebo chemii, abyste mohli něčeho dosáhnout? Bohužel, dnešní svět a většina středních to má tak nastavené. Jdete na medicínu, chemii nebo ČVUT a hned jste pro všechny chytrý člověk s budoucností, který se dobře uplatní. Baví vás jazyky nebo humanitní vědy? Jste jen ta, co na nic lepšího nemá a jednou skončí na pracáku. Nikoho už nezajímá, že ti nejlepší matikáři (fakt nic proti nim, obdivuju je) často nenapíšou ani jeden diktát. Chci říct, každý je na něco jiného a má právo studovat, co ho baví a dělat, co chce… život máme přece jen jeden a upřímně, studovat na vejšce je o velké trpělivosti a píli a bez toho nadšení to vydrží málokdo.

Já si tehdy řekla, že se nevzdám. Prostě půjdu za svým snem a nenechám se přesvědčit davem, oni můj život přece žít nebudou. A tak jsem šla k přijímačkám. Brali opravdu málo lidí a slýchala jsem, že můj obor není z těch, kam se lidi dostávají na poprvé… Tolik jsem si přála, aby mě vzali, ale už jsem tomu přestávala věřit. Jsou přece daleko lepší lidi, lidi, kteří tam mají známosti, jsou bohatí, rodilí mluvčí, atd … tak proč by měli vzít zrovna mě? Jedinou moji oporou byla moje třídní, která mi vždy ve všem věřila a podporovala mě. Jednou řekla: „Ty se přece dostaneš všude, kam budeš chtít.“ To přimělo mě, člověka s věčně nízkým sebevědomím, abych si alespoň trochu věřila… Moc mi pomohla a stále pomáhá, vždycky tu pro mě byla. Nechtěla jsem ji zklamat. Ani sebe.

A světe div se, oni mě vzali!

Proč vám to tady vlastně píšu? Jen bych chtěla říct, že od té doby věřím, že když si něco moc přejete, celým srdcem, tak je velká pravděpodobnost, že se vám to splní. Možná to nebude hned a povede k tomu ještě dlouhá cesta, ale nesmíte přestat věřit. Nehleďte na ostatní, běžte za tím, co chcete vy, ať už je to cokoliv. A podporujte ostatní v jejich snech. Nejhorší moment v životě je, když ztratíte naději, cíle, víru… Možná si teď říkáte, že je něco nemožné, ale za pár let se to může stát skutečností. Záleží jen a jen na vás a jak se k tomu postavíte. Buďte silní, protože nikdy nevíte, pro koho dalšího se můžete stát inspirací, komu dalšímu můžete pomoct v jeho životní cestě.

V životě by mě nenapadlo, že zrovna mně se to podaří. Studuju, co mě baví a už mám za sebou (skoro) první semestr. Sice všechno není tak dokonalé, jak jsem si tehdy představovala, občas mám chvíle, kdy se mi po tom našem maloměstském gymplu fakt hrozně stýská… Ale mám kolem sebe skvělé lidi a jsem zase kousek blíž k vysněné budoucnosti.

Tak se mějte hezky a jděte za svými sny!

a

 

Reklamy

Kde jsem byla celé jaro/léto?

20160807_163357

Přemýšlela jsem, jak začít tento článek. Kam jsem to vlastně zmizela? Ani nevím.

Stalo se toho celkem dost a před prázdninami jsem neměla čas ani chuť psát články o mém životě, který měl tou dobou jedinou náplň – učení a dohánění látky. Když jsem si přece jenom našla volnou chvilku, šla jsem si raději odpočinout na vycházku do přírody.

Continue reading „Kde jsem byla celé jaro/léto?“

Jaro 2016: Russian tour de Czech

Ahoj všichni 🙂

Jaro je tady a s ním i plno nových zážitků. Abych vám to objasnila, v tomto týdnu k nám přijeli ruští studenti z naší partnerské školy v Jaroslavli. Žili u nás v rodinách a asi ve dvou hotelích ve městě. Měli naplánovaný na celý týden program, kterého se mohli zúčastnit i studenti, kteří je ubytovávali a kterým se chtělo pomoct s organizací.

Už dlouho před jejich příjezdem probíhaly přípravy, všechno se muselo zorganizovat a domluvit, až v neděli večer nadešel den jejich příjezdu.

Na cestě byli celkem dva dny a dvě noci. Jeli autobusem přes Bělorusko, kde přenocovali, protože v Rusku i Bělorusku platí zákaz převážet děti bez rodičů autobusem v noci. (Taky jsem nepochopila smysl toho zákazu, nechápou to dokonce ani oni.) V neděli večer jsme na ně už netrpělivě čekali na parkovišti. Byla zima a pršelo a měli sice „trochu“ zpoždění, ale vše proběhlo v pořádku a odvedli jsme si je domů. U mě bydlela kamarádka J., se kterou se znám už třetím rokem.

Pondělí

Náš program začal uvítací „besídkou“ ve škole. Připravili jsme občerstvení – zákusky, čaj… a malé pozornosti na uvítanou. Oni měli prezentaci o své škole a my zase o naší. Provedli jsme je po chodbách našeho dobře známého gymnázia, ukázali jim třídy a výuku. Nejvtipnější jim překvapivě přišla naše učebnice ruštiny. 😀

Potom jsme se vydali autobusem ještě do jedné školy, základky v našem okolí, kde se vyučuje ruština. Tam nás přivítala paní ředitelka a místní ruštinářka, provedli nás po škole, a pak nás čekalo setkání se studenty, kdy jsme se rozdělili do rusko- českých skupinek a povídali si s dětmi ze základky. My gympláci jsme pomáhali a překládali, co bylo potřeba. Seděla jsem se svou třídní E. – nejlepší ruštinářkou na světě, J. a dvěma milýma šikovnýma deváťačkama.

Po obědě jsme jeli do nákupního centra Černý most, kde si každý přišel na své a většina našich ruských přátel utratila velkou část svého kapesného. Nakonec jsme s J. skončily v Ovocném baru, kam nejprve vůbec nechtěla jít, protože si myslela, že „Ovocný“ je od slova „Ovošči“ neboli zelenina… aneb ať žijou česko-ruská homonyma 😀

Ještě bych zmínila jednu vtipnou historku z tohoto dne. Kamarádka N. si koupila česko-řecký slovník a přinesla nám ho ukázat s tím, že se chce učit česky.

My: „A proč česko-řecký?“

N: „Ruský neměli, jen česko-polský/řecký.“

My: „A proč sis nekoupila česko-polský?“

N: „No.. on byl oranžový a já mám radši modrou.“

Úterý

Protože s naší ruskou skupinkou přijel i jejich sbor, konal se dopoledne v místním kostele jejich koncert. Byl to opravdu zážitek, nádherná atmosféra, písně, ruština …

Na odpoledne byl naplánovaný výlet na Karlštejn. Možná jsem procestovala mnoho koutů světa, včetně Ameriky, ale trochu se stydím, že nejznámější místa své země jsem ještě neviděla. Na Karlštejně jsem byla poprvé a jsem moc vděčná za to, že jsem se tam mohla podívat, přestože nám počasí moc nepřálo. Byla hrozná zima, foukal vítr a na prohlídku jsme museli čekat venku, kde jsme hledali místo, kam se před tím nečasem schovat. Na hradě jsme se také moc neohřáli a bylo docela těžké vnímat v té zimě výklad, navíc v ruštině. Přesto se mi Karlštejn moc líbil a ráda bych se tam někdy vrátila v létě.

Zpáteční cesta byla trochu zdlouhavá, protože díky ruské rychlosti a spolehlivosti jejich učitelek (čekali jsme na ně asi 1,5 hodiny) a taky šikovným ruským pánům řidičům jsme se vrátili opravdu pozdě.

Středa

Ve středu jsme podnikli výlet na zámek Kačina, což bylo přáním ruských vedoucích. Zámek se mi moc líbil, i když mi to tam připadalo takové prázdné, bez života… ale to bude asi tím, že jsme tam byli mimo sezónu. Navíc, Kačina je letní sídlo, tak i to tomu odpovídá. Samozřejmě jsme zase ráno vyjeli s „menším“ zpožděním 40 minut, protože nám půlka lidí prostě nedorazila ze snídaně a jejich učitelku ani nenapadlo jim třeba zavolat.. ale vše jsme naštěstí dohnali a po prohlídce zámku si pochutnali na dobrém obědě.

Processed with VSCO with f2 preset
Processed with VSCO with f2 preset

Odpoledne jsme navštívili Kostnici v Sedlci a Kutnou Horu. Rusové nakupovali pytle suvenýrů a my Češi jsme jen kroutili hlavou, za jaké blbosti jsou schopni dát peníze. Na těchto místech jsem již několikrát byla se školou, tak to pro mě nebylo nic nového. Moje kamarádka J. stále hledala obchody s oblečením, ale bohužel jsme našly jen důchodcovskou módu a Vietnamce.

Processed with VSCO with f2 preset
Processed with VSCO with f2 preset

Po večeři jsme se tedy rozhodly s J., že pojedeme na nákupy do nedalekého obchodního centra. Postupně se k nám přidaly další holky, takže jsem celkem vezla 5 Rusek. Holky nakupovaly a já na ně čekala a usínala v kavárně.

Čtvrtek

Čtvrtek byl jedním z nejnáročnějšách dnů celé česko-ruské tour. Jeli jsme totiž do Karlových Varů. Po třech dnech už byli někteří unavení, ale přesto jsme se těšili a moc. Opět jsme ráno měli menší zpoždění, ale na ruskou rychlost si člověk už musí zvyknout. Další zdržení bylo díky pánům řidičům, kteří si nastavili navigaci přes centrum Prahy, a pak když tudy projížděli se divili, že je v centru zácpa. No, co nadělat. Do Varů jsme dojeli přesně na oběd, kde přišlo další čekání, protože se jim v restauraci rozbila fritéza. Naštěstí jsme my měli svíčkovou. Po obědě se Rusové vydali po skupinkách do termálu a já se spolužačkou a N., která se nechtěla koupat jsme si udělaly menší prohlídku města. Došly jsme až k hotelu Pupp, ruskému konzulátu a pravoslavnému chrámu Petra a Pavla. Prohlédly jsme si místní obchody, trhy, ochutnaly vodu z pramene a předstíraly, že jsme Rusky, abychom do města zapadly. 😀 Smály jsme se ruským nápisům a N. umírala u cedule „Exkurze s Igorem“. Na místě srazu jsme se pak stále míchali s jinými ruskými skupinkami (což bylo někdy dost vtipné :D), ale nakonec jsme nikoho neztratili a bezpečně v plném počtu došli až k autobusu.

Večer po příjezdu byl trochu problém, protože za prvé jsme přijeli o hodinu dřív, než se předpokládalo (pan řidič se poučil a tentokrát do centra nezajížděl), za druhé jejich učitelka jim dala rozchod a řekla, ať přijdou na večeři až za tu hodinu. My s J. jsme nechtěly čekat a přidaly se k nám další holky. Šly jsme do restaurace a tam nám řekli, že večeři jim dají, až jich tam bude většina. Byli tam asi 4 ze 40 a zavolat si nemohli. Aby toho nebylo málo, měla jsem vybitý mobil a nemohla volat hostitelským rodinám, kdy si pro ně mají přijet. Nakonec ale všechny spolužačky dorazily a všechno jsme zvládly.

Pátek

Pátek byl posledním dnem jejich pobytu v ČR a zároveň spojen s výletem do Prahy. Na tento den jsem se těšila nejvíc, protože s námi jela moje dobrá kamarádka K., která mimochodem zná i J.

Ráno jsme naložili kufry a vyrazili směr Praha. Kufr jsme nemohli pomalu snést ani ze schodů, protože J. si tu nakoupila snad 10 piv pro tatínka. 😀 Celou cestu jsme s K. a J. povídaly rusky i česky. V Praze jsme pak dojeli k Hradu, kde měli prohlídku Katedrály sv. Víta a Baziliky sv. Jiří. Toto všechno už moc dobře známe, tak jsme se s K. rozhodly mezitím zajít na skleničku… ale znáte to, maloměšťáci v Praze… Podařilo se nám objevit tak drahou restauraci, že jsme se poté, co nám servírka přinesla nabídku s cenami, raději nenápadně vytratily. Další restaurace, kterou jsme vybraly, byla naneštěstí zavřená. Až na třetí pokus jsme měly štěstí a daly si alespoň polívku a něco sladkého. Čekaly jsme pěkně dlouho, ale už jsme byli zvyklí… asi po dvou hodinách mi konečně E. zavolala, že jdou dolů z Hradu na oběd.

Po obědě jsme se s J. vydaly do Palladia a K. se jela učit na přijímačky, s tím, že se k nám za pár hodinek připojí. Nakonec jsme sháněly pro J. air maxy, za které utratila zbytek českých peněz.

Pak už nezbývalo nic jiného, než je doprovodit na nádraží (měly jsme pokyny od E.) a potom k autobusu. Naštěstí jsme nikoho cestou neztratili a z půlhodinovým zpožděním došli na místo. Tam jsme se s pláčem rozloučili a slíbili si, že se uvidíme za měsíc (já), ostatní za rok.

Odjeli a najednou tu je tak smutno. Už teď mi chybí… i přesto, že jsme na ně a jejich dochvilnost stále nadávali… prostě jiný kraj, jiné zvyky, jiná mentalita. Nemůžu se ale dočkat dubna, až pojedu já tam.

Tyto výměny jsou jedna z nejlepších věcí, co mě na naší škole potkala. Poznala jsem díky tomu hodně skvělých lidí a jsem za ně vděčná. Naučila se plno nových věcí. Na učení jazyků je to asi to nejlepší, co může být.. najít si kamarády a mluvit, nebát se… Za ten týden jsem se naučila slovíček jako nikdy a přitom zažila spoustu legrace a zážitků.

Děkuji moc všem, nejvíc asi E., které dalo ohromnou práci toto celé zorganizovat… stálo to hromady mailů, hovorů, úsilí a trpělivosti… ale doufám, že si to tu užili a že se jim u nás líbilo.

Pokud jste si to přečetli až do konce, smekám. 😀

Vaše Ann

Ze života gymplačky

Ahoj všichni!

Ráda bych se s Vámi podělila o kousek ze svého současného života a plánů.

Letos jsem v septimě, neboli ve třeťáku na osmiletém gymnáziu. Starší kamarádi mě děsí, že to nejhorší období teprve přijde, ale podle mě je třeťák zatím nejtěžší rok. Ono je to vidět i v přístupu lidí, jako by si všichni najednou začali uvědomovat, že se blíží maturita. Třeba někteří spolužáci, které jsem snad nikdy neviděla se něco učit, teď chodí po škole se sešitem a opakují si latinské názvy z biologie, přestože v ten den ji ani nemáme. Také není dne, aby nám někdo maturitu nepřipomenul a nezačal o tom mluvit. Nebo aby spolužáci nemluvili o tom, kam kdo chce na vysokou, kde bude bydlet a tak dále, přestože názory některých se mění jako aprílové počasí.

Processed with VSCOcam with f2 preset

V sobotu jsem byla na dalším dni otevřených dveří na Filozofické fakultě UK. Moc bych tam chtěla studovat jazyky, ale vím, že cesta k úspěchu bude ještě hodně těžká. Letos omezili přijímačky pouze na písemný test – tedy přesněji řečeno dva testy- jeden z jazyka a reálií a druhý z češtiny. Neměl by to být problém, protože z těch předmětů budu i maturovat, ale v těch přijímacích testech jsou občas otázky, které by nevěděl ani vysokoškolák a některé jsou zase příliš subjektivní.

Každopádně, vím, že bych se měla začít připravovat a zlepšovat, což je ale prakticky nemožné, když si chcete udržet dobré známky ve škole. Každý učitel totiž u nás prosazuje pouze svůj předmět a nezajímá ho, že už předem víte, že např. chemie je pro vás ztrátou času, který byste mohli místo toho využít třeba čtením povinné četby k přijímačkám. Myslím že to tak má většina gympláků… Učíte se a učíte, a pak zjistíte, že v praxi neumíte nic a většinu jste toho stejně zapomněli. To je asi to jediné, co mi na naší škole vadí, ale vím, že to tak bude všude, i na vysoké.

Co na ní naopak miluju jsou výměny s ruskou školou. Tím se dostávám k dalším mým nadcházejícím aktivitám v tomto roce. Ani nevím, jak dlouho už to trvá, co máme partnerskou školu v Rusku. Vím, většina lidí včetně spolužáků si řekne „Panebože, proč zrovna tam? Proč ne někde na západě?“ Ale já jsem šťasná i za ně a myslím, že ve většině případů jsou Rusové i milejší a přátelštější, než některé namyšlené západní národy. Každý rok, většinou na jaře k nám přijedou na týden studenti z naší partnerské školy, bydlí v rodinách nebo místním školním hotelu a mají tu program. Celý týden s nimi jezdíme na výlety po Česku a vždycky je to hrozně fajn.

Nebyla by to ale výměna, kdybychom nenavštěvovali my je. Předloni jsme proto měli možnost s pár dalšími lidmi do Ruska vyjet. Při naší cestě jsme si udělali výlet i do Moskvy a Petrohradu a musím říct, že to byl jeden z největších zážitků v mém životě. Nejen díky atmosféře, krásám této země, ale také díky všem skvělým lidem, se kterými jsem cestovala a které jsem tam mohla poznat.

Letos se tam chystáme znovu, ale tentokrát na studentskou konferenci. Je to něco jako u nás SOČ (středoškolská odborná činnost). Prostě píšete odbornou práci na nějaké téma, a pak to tam obhajujete před porotou. To je další věc, která mě teď zaměstnává. Psaní práce. Upřímně, v životě jsem žádnou odbornou práci nepsala a je to dost znát. Trávím nad tím poslední dobou většinu svého volného času. Neustálé vyhledávání informací, zdrojů, sepisování, tabulky… pak nám to zkontroluje náš ředitel a zase opravování, dohledávání, a tak pořád dokola. K tomu ještě hodnocení asi 600 dotazníků. Je dobré, že si tohle všechno můžeme vyzkoušet, protože do budoucna na vysoké se nám to bude hodit při psaní seminárních prací, ale na druhou stranu to zabije spousty času. A to ještě nemluvím o překladu a obhajobě. Docela se toho začínám děsit, ale na druhou stranu se jako správná cestovatelka šíleně těším na nové zážitky a až zase uvidím své ruské kamarády.

rr

Naše česko-ruská parta 🙂

 

Toto je můj studentský život ve zkratce, zkrátka, do školy je stále co dělat a příští rok bude ještě víc. Kromě toho všeho chci letos ještě stihnout udělat řidičák, abych to neodkládala donekonečna, tak uvidíme.

Toť pro dnešek vše. Jak jste na tom se studiem vy?

 

Mezinárodní letní česko-ruská škola Březnice 2015

V tomto článku bych se s vámi ráda podělila o zážitky z letního tábora, kde jsem strávila polovinu července. Napadlo mě, že by to třeba mohlo někoho zaujmout.

DSC05717Pro začátek, abych vysvětlila, co je to vůbec zač. Je to takový menší soukromý tábor, nebo spíše letní škola, pořádaná Česko-ruskou společností za pomoci mnoha sponzorů. Sejdou se tady každý rok děti z ČR a z Ruska a učí se zábavnou formou jazyky – my ruštinu, oni češtinu. Poprvé jsem se o tom dozvěděla loni. Moc mě to lákalo, a tak když mě kamarádka řekla, jestli bych nejela s ní, s radostí jsem kývla.

Naše směna začínala v neděli obědem. Vlakem jsme dojely až na místo a v nesnesitelném letním horku dotáhly kufry asi 1,5 km k areálu školy a internátu, kde jsme bydleli. Hned po obědě nám přijela vedoucí A. a následovalo seznamování mezi námi, Čechy a rozdělování do skupin na pokročilé a začátečníky. Část Rusů přijela už večer, několik dalších někdy ve 2 ráno a další až v 7. Celkem nás bylo něco kolem 30-40, takže jsme se všichni znali.

V pondělí ráno hned začala výuka. Skupiny se střídaly, každý den měl někdo 3 hodiny dopoledne, někdo 3 hodiny odpoledne. Já jsem byla ve „starších“. Výuka probíhala úplně pohodově, měli jsme fajn učitelku – Rusku žijící v Česku. Učili jsme se spíše takové potřebné věci, než gramatiku. Nová slovíčka, hodně jsme si povídali vždy na nějaké téma, četli zajímavosti o Rusku, koukali na filmy, zpívali písničky …

Zbytek měl buď nějaký program, nebo jsme chodili s naší mladší vedoucí L. cvičit do posilovny, hráli hry, povídali si s Ruskama…

Hned asi 2. den jsme se zapisovali na sporty jako tenis, volejbal, fotbal, přehazovaná, takže pak se vždy večer hrály turnaje. Nechyběly ani šachy, piškvorky aj. Podruhé v životě jsem hrála stolní tenis s dospělým Rusem, asi si umíte představit, jak to dopadlo. Ale byla sranda. 😀

Každý večer se organizovala tzv. „planjorka“. Všichni jsme si prostě sedli do kruhu potmě a kolovala mezi námi svíčka. Každý, když na něj přišla řada musel říct, co se mu ten den líbilo a co ne. Potom se řeklo, co se bude dít další den. Vždy se to protahovalo až do večerky, tak jsme byli rádi, že na další týden se planjorka přesunula před večeři a říkalo se opravdu jen to nejdůležitější.

Jeli jsme za poznáním na několik výletů do okolních měst, třeba k památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké – tam se mi opravdu moc líbilo… je tam Dvořákův dům, Rusalčino jezero a kolem takový park a prostě klid.

20150721_110342

Dále jsme navštívili Příbram, tamější doly a hornické muzeum, pravoslavný kostel a na odpoledne si pro nás místní fotbalový klub připravil sportovní den. Hráli jsme volejbal, fotbal a byly různé sportovní soutěže. Všichni tam byli moc milí. Večer se opékaly buřty, které nám zajistili také naši příbramští sponzoři. Po příjezdu domů na nás ale ještě čekala večeře. Můžu říct, že o jídlo tam fakt nouze nebyla. Stále vařili typická česká jídla, často knedlíky (na ty se někteří Rusové moc dobře netvářili, ale co už.)

20150718_170747

Nejvíce se ruská část naší partičky těšila do Prahy, naopak nám téměř-pražským se nechtělo vracet takovou dálku. Ale myslím, že nakonec všichni byli spokojení a nakoupili, co potřebovali i nepotřebovali. Celou zpáteční cestu vlakem jsme zpívali, jak české, tak ruské písně. Asi na nás byl fakt super pohled a lidi, co s námi jeli ve vagonu museli být nadšení, když všichni sborově spustili ruskou hymnu. Nezapomenutelné.

20150719_135022

Asi v polovině druhého týdne jsme začali nacvičovat na závěrečné vystoupení. Nebylo moc času, takže jsme fakt přetahovali, využívala se každá chvilka, kdy se sešly obě skupiny pohromadě. Také se využily téměř všechny talenty, každý měl, co dělat. Zpívali jsme ruskou písničku, oni zase českou, hráli jsme pohádku v obou jazycích, tancovali polku a kadrilu. Na konci bylo vyhlášení, každý dostal nějaké dárky od sponzorů a osvědčení.

Poslední den jsme strávili na výletě na zámek Blatná (kde se mimochodem natáčela scéna z pohádky „Šíleně smutná princezna“) a potom jsme pokračovali do Strakonic. Všichni už byli šíleně unavení.

20150725_111408

Druhý den ráno bylo už doopravdy smutno. Nesnáším loučení, uf. Ale není všem dnům konec a doufám, že se s většinou lidí ještě někdy uvidím, protože byli fakt skvělí. 🙂

Toť vše. Pokud by to někoho zaujalo natolik, že by uvažoval o účastí příští rok, klidně napište, budu jen ráda.))

Vaše

a