Mezinárodní letní česko-ruská škola Březnice 2015

V tomto článku bych se s vámi ráda podělila o zážitky z letního tábora, kde jsem strávila polovinu července. Napadlo mě, že by to třeba mohlo někoho zaujmout.

DSC05717Pro začátek, abych vysvětlila, co je to vůbec zač. Je to takový menší soukromý tábor, nebo spíše letní škola, pořádaná Česko-ruskou společností za pomoci mnoha sponzorů. Sejdou se tady každý rok děti z ČR a z Ruska a učí se zábavnou formou jazyky – my ruštinu, oni češtinu. Poprvé jsem se o tom dozvěděla loni. Moc mě to lákalo, a tak když mě kamarádka řekla, jestli bych nejela s ní, s radostí jsem kývla.

Naše směna začínala v neděli obědem. Vlakem jsme dojely až na místo a v nesnesitelném letním horku dotáhly kufry asi 1,5 km k areálu školy a internátu, kde jsme bydleli. Hned po obědě nám přijela vedoucí A. a následovalo seznamování mezi námi, Čechy a rozdělování do skupin na pokročilé a začátečníky. Část Rusů přijela už večer, několik dalších někdy ve 2 ráno a další až v 7. Celkem nás bylo něco kolem 30-40, takže jsme se všichni znali.

V pondělí ráno hned začala výuka. Skupiny se střídaly, každý den měl někdo 3 hodiny dopoledne, někdo 3 hodiny odpoledne. Já jsem byla ve „starších“. Výuka probíhala úplně pohodově, měli jsme fajn učitelku – Rusku žijící v Česku. Učili jsme se spíše takové potřebné věci, než gramatiku. Nová slovíčka, hodně jsme si povídali vždy na nějaké téma, četli zajímavosti o Rusku, koukali na filmy, zpívali písničky …

Zbytek měl buď nějaký program, nebo jsme chodili s naší mladší vedoucí L. cvičit do posilovny, hráli hry, povídali si s Ruskama…

Hned asi 2. den jsme se zapisovali na sporty jako tenis, volejbal, fotbal, přehazovaná, takže pak se vždy večer hrály turnaje. Nechyběly ani šachy, piškvorky aj. Podruhé v životě jsem hrála stolní tenis s dospělým Rusem, asi si umíte představit, jak to dopadlo. Ale byla sranda. 😀

Každý večer se organizovala tzv. „planjorka“. Všichni jsme si prostě sedli do kruhu potmě a kolovala mezi námi svíčka. Každý, když na něj přišla řada musel říct, co se mu ten den líbilo a co ne. Potom se řeklo, co se bude dít další den. Vždy se to protahovalo až do večerky, tak jsme byli rádi, že na další týden se planjorka přesunula před večeři a říkalo se opravdu jen to nejdůležitější.

Jeli jsme za poznáním na několik výletů do okolních měst, třeba k památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké – tam se mi opravdu moc líbilo… je tam Dvořákův dům, Rusalčino jezero a kolem takový park a prostě klid.

20150721_110342

Dále jsme navštívili Příbram, tamější doly a hornické muzeum, pravoslavný kostel a na odpoledne si pro nás místní fotbalový klub připravil sportovní den. Hráli jsme volejbal, fotbal a byly různé sportovní soutěže. Všichni tam byli moc milí. Večer se opékaly buřty, které nám zajistili také naši příbramští sponzoři. Po příjezdu domů na nás ale ještě čekala večeře. Můžu říct, že o jídlo tam fakt nouze nebyla. Stále vařili typická česká jídla, často knedlíky (na ty se někteří Rusové moc dobře netvářili, ale co už.)

20150718_170747

Nejvíce se ruská část naší partičky těšila do Prahy, naopak nám téměř-pražským se nechtělo vracet takovou dálku. Ale myslím, že nakonec všichni byli spokojení a nakoupili, co potřebovali i nepotřebovali. Celou zpáteční cestu vlakem jsme zpívali, jak české, tak ruské písně. Asi na nás byl fakt super pohled a lidi, co s námi jeli ve vagonu museli být nadšení, když všichni sborově spustili ruskou hymnu. Nezapomenutelné.

20150719_135022

Asi v polovině druhého týdne jsme začali nacvičovat na závěrečné vystoupení. Nebylo moc času, takže jsme fakt přetahovali, využívala se každá chvilka, kdy se sešly obě skupiny pohromadě. Také se využily téměř všechny talenty, každý měl, co dělat. Zpívali jsme ruskou písničku, oni zase českou, hráli jsme pohádku v obou jazycích, tancovali polku a kadrilu. Na konci bylo vyhlášení, každý dostal nějaké dárky od sponzorů a osvědčení.

Poslední den jsme strávili na výletě na zámek Blatná (kde se mimochodem natáčela scéna z pohádky „Šíleně smutná princezna“) a potom jsme pokračovali do Strakonic. Všichni už byli šíleně unavení.

20150725_111408

Druhý den ráno bylo už doopravdy smutno. Nesnáším loučení, uf. Ale není všem dnům konec a doufám, že se s většinou lidí ještě někdy uvidím, protože byli fakt skvělí. 🙂

Toť vše. Pokud by to někoho zaujalo natolik, že by uvažoval o účastí příští rok, klidně napište, budu jen ráda.))

Vaše

a

Reklamy